Common use of Shrnutí Clause in Contracts

Shrnutí. Účelem této kapitoly bylo seznámit se zejména s právní úpravou smlouvy o úvěru. Ke zpracování jsem si vybrala základní okruhy této problematiky. Nejprve jsem se tedy zabývala způsoby vzniku příslušné smlouvy, přičemž jsem se zaměřila na části, které smlouva o úvěru musí bezpodmínečně obsahovat (tzv. podstatné části smlouvy) a na další ujednání, která se ve smlouvě o úvěru vyskytovat mohou, ale nemusí (tzv. ostatní části smlouvy), a to včetně rozboru obchodních podmínek. Dále jsem se věnovala průběhu smluvních vztahů a poté jsem přešla k úpravě zániku předmětné smlouvy. Smlouva o úvěru sice může zaniknout na základě obecných právních důvodů zániku smluv, ale vzhledem k tomu, že ObchZ se ve svých ustanoveních, která se týkají smlouvy o úvěru, zmiňuje pouze o výpovědi a o možnosti odstoupit od smlouvy, zabývala jsem se pouze těmito způsoby zániku. V této souvislosti bych chtěla upozornit na to, že zákon neukládá, aby byla výpověď učiněna písemnou formou. Podle některých autorů lze sice tento požadavek dovodit z dikce „doruční výpovědi“, nicméně se domnívám, že by v zákoně měla být písemná forma obligatorně stanovena pro upevnění právní jistoty účastníků a také pro usnadnění důkazní situace při případném sporu. V závěru této kapitoly jsem se pokusila o vymezení rozdílů smlouvy o úvěru a ostatních smluv, na základě kterých také dochází k přenechání věcí (zejména smlouvy o půjčce), neboť považuji za důležité je od sebe odlišovat, aby nedocházelo k jejich záměně. Z porovnání smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce vyplynulo, že některých cílů je možné dosáhnout jen na základě jednoho ze smluvních typů. Např. jen smlouva o půjčce umožňuje poskytnutí jiných druhově určených věcí, než jsou peníze nebo bezúročné poskytnutí peněžních prostředků. Naproti tomu smlouvou o úvěru lze dosáhnout např. toho, že budou dlužníkovi poskytnuty peněžní prostředky nikoli jednorázově, nýbrž postupně nebo nikoli v konkrétní částce, ale jen do určité výše podle jeho potřeby. Jak jsem již výše zmínila, je třeba tyto dva smluvní typy od sebe odlišovat. Problém při posuzování jejich právní povahy v závislosti na ujednání placení úroků může však vyvstat hlavně v souvislosti s tím, že pro platné uzavření těchto smluv není zákonem vyžadována písemná forma. Dle mého názoru by zde tedy bylo vhodné, aby zákonodárce písemnou formu stanovil. I z bankovní praxe vyplývá, že banky vždy preferují písemnou formu smlouvy o úvěru. Je to nesporná výhoda při případném řešení soudních sporů s klienty.

Shrnutí. Účelem této kapitoly bylo seznámit Hospodaření obcí stojí na dvou pilířích. Ten první tvoří rozpočet obce a druhý majetek obce. Veřejné rozpočty tvoří v podstatě už celá staletí jakýsi finanční plán společenství lidí, ve kterém se zejména s právní úpravou smlouvy na jednu stranu stanoví předpokládané příjmy a na druhou stranu se stanoví předpokládané výdaje. Rozpočet je důležitým nástrojem, kterým se řídí financování činností obce. Mělo by vycházet z rozpočtového výhledu, který je pomocným nástrojem obce sloužícím ke střednědobému finančnímu plánování rozvoje hospodaření obce. Po skončení rozpočtového období se údaje o úvěruhospodaření obce za toto období zpracují do závěrečného účtu, ve kterém jsou zobrazeny všechny údaje o plnění rozpočtu příjmů a výdajů dle rozpočtové skladby. Ke zpracování jsem Hospodaření za uplynulé rozpočtové období je obec povinna si vybrala základní okruhy této problematikynechat přezkoumat externím auditorem nebo krajským úřadem. Nejprve jsem S ohledem na finanční náročnost přezkoumání hospodaření externím auditorem volí většina menších obcí přezkoumání hospodaření krajským úřadem. Rozpočet a závěrečný účet obce jako výsledek skutečného hospodaření v uplynulém rozpočtovém období vždy schvaluje, průběžně i následně kontroluje volený orgán obce, kterým je zastupitelstvo obce. V rámci celého rozpočtového procesu se tedy zabývala způsoby vzniku příslušné smlouvyuplatňují rozpočtové zásady. Vedle rozpočtu může obec zřizovat i mimorozpočtové peněžní fondy, přičemž jsem se zaměřila na částinení to však její povinnost. Pomocí fondů vytváří obec finanční rezervy, které smlouva o úvěru musí bezpodmínečně obsahovat (tzvmůže použít např. podstatné části smlouvy) na financování schodku rozpočtu obce nebo financování neplánovaných potřeb. Nakládání s finančními prostředky jednotlivých fondů je ze zákona omezeno a na další ujednáníje většinou účelové, která se ve smlouvě o úvěru vyskytovat mohou, ale nemusí (tzv. ostatní části smlouvy), a to včetně rozboru obchodních podmínek. Dále jsem se věnovala průběhu smluvních vztahů a poté jsem přešla k úpravě zániku předmětné smlouvy. Smlouva o úvěru sice může zaniknout na základě obecných právních důvodů zániku smluv, ale vzhledem k tomu, že ObchZ se ve svých ustanoveních, která se týkají smlouvy o úvěru, zmiňuje pouze o výpovědi a o možnosti odstoupit od smlouvy, zabývala jsem se pouze těmito způsoby zániku. V této souvislosti bych chtěla upozornit na to, že zákon neukládá, aby byla výpověď učiněna písemnou formou. Podle některých autorů lze sice tento požadavek dovodit z dikce „doruční výpovědi“, nicméně se domnívám, že by v zákoně měla být písemná forma obligatorně stanovena pro upevnění právní jistoty účastníků a také pro usnadnění důkazní situace při případném sporu. V závěru této kapitoly jsem se pokusila o vymezení rozdílů smlouvy o úvěru a ostatních smluv, na základě kterých také dochází k přenechání věcí (zejména smlouvy o půjčce)proto není vhodné vytvářet větší množství fondů, neboť považuji za důležité je od sebe odlišovatby mohlo docházet k drobení veřejných příjmů. Nejčastěji zakládaným fondem, aby nedocházelo k jejich záměně. Z porovnání smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce vyplynulo, že některých cílů je možné dosáhnout jen na základě jednoho ze smluvních typů. Např. jen smlouva o půjčce umožňuje poskytnutí jiných druhově určených věcí, než jsou peníze nebo bezúročné poskytnutí peněžních prostředků. Naproti tomu smlouvou o úvěru lze dosáhnout např. toho, že budou dlužníkovi poskytnuty peněžní prostředky nikoli jednorázově, nýbrž postupně nebo nikoli v konkrétní částce, ale jen do určité výše podle jeho potřeby. Jak jsem již výše zmínilakterý obec využívá, je třeba tyto dva smluvní typy od sebe odlišovatfond rezerv a rozvoje. Problém při posuzování jejich právní povahy v závislosti na ujednání placení úroků může však vyvstat hlavně v souvislosti Rozpočet obce je vytvářen, rozdělován a používán obdobně jako ostatní veřejné rozpočty s tímvyužíváním nenávratného, že pro platné uzavření těchto smluv není zákonem vyžadována písemná formanedobrovolného a neekvivalentního způsobu financování. Dle mého názoru by zde tedy bylo vhodnéRozpočet obce je peněžním fondem, aby zákonodárce písemnou formu stanovil. I z bankovní praxe vyplýváfinančním plánem, že banky vždy preferují písemnou formu smlouvy o úvěru. Je to nesporná výhoda při případném řešení soudních sporů s klientyúčetní bilancí i nástrojem k prosazování cílů veřejné politiky.

Shrnutí. Účelem této kapitoly bylo seznámit Úprava zajištění dluhů obsažená v Občanském zákoníku vychází z dosavadní právní úpravy, kterou zpřesňuje zavedením rozdělení na zajištění a utvrzení závazků a zohledněním judikatury soudů. Stejně jako v jiných oblastech je patrná také liberalizace práva a důraz na smluvní úpravu stran. Na druhé straně jsou některé zaváděné novinky nedomyšlené nebo rozporné a upřesnění některých otázek vyvstávajících z nové právní úpravy přinese až rozhodování soudů nebo případně technická novela zákona. Novou právní úpravu lze stručně shrnout takto: (a) Práva ze zajištění závazku vzniklá před nabytím účinnosti Občanského zákoníku se zejména s posuzují až do svého zániku podle před- chozí právní úpravou úpravy. Strany smlouvy se však mohou dohodnout, že se jejich práva a po- vinnosti budou řídit Občanským zákoníkem; (b) Ve vztahu k zástavnímu právu, jako právu věcnému, platí, že právní poměry stran se řídí Občanským zákoníkem od 1. ledna 2014; (c) Mezi utvrzení dluhu zákon řadí uznání dluhu a smluvní pokutu. Utvrzení dluhu hospodář- sky nezajišťuje pohledávku věřitele, třebaže mu poskytuje jiné výhody jako paušální stanovení způsobené škody a přetržení a prodloužení promlčení nebo překlopení důkazního břemene v případě sporu; (d) O zajištění dluhu jde v případech, kdy je ve prospěch věřitele zřízeno právo k přednost- nímu a výhradnímu uspokojení z určitého dlužníkova majetku (případně majetku jiné osoby) – toho lze v soukromoprávní oblasti dosáhnout zřízením zástavního práva, za- držovacího práva, zajišťovacím převodem práva nebo dohodou o úvěru. Ke zpracování jsem si vybrala základní okruhy této problematiky. Nejprve jsem se tedy zabývala způsoby vzniku příslušné smlouvy, přičemž jsem se zaměřila na části, které smlouva o úvěru musí bezpodmínečně obsahovat (tzv. podstatné části smlouvy) a na další ujednání, která se ve smlouvě o úvěru vyskytovat mohou, ale nemusí (tzv. ostatní části smlouvy), a to včetně rozboru obchodních podmíneksrážkách ze mzdy nebo jiných příjmů. Dále jsem se věnovala průběhu smluvních vztahů a poté jsem přešla k úpravě zániku předmětné smlouvy. Smlouva o úvěru sice může zaniknout na základě obecných právních důvodů zániku smluv, ale vzhledem k tomu, že ObchZ se ve svých ustanoveních, která se týkají smlouvy o úvěru, zmiňuje pouze o výpovědi a o možnosti odstoupit od smlouvy, zabývala jsem se pouze těmito způsoby zániku. V této souvislosti bych chtěla upozornit na to, že zákon neukládá, aby byla výpověď učiněna písemnou formou. Podle některých autorů lze sice tento požadavek dovodit z dikce „doruční výpovědi“, nicméně se domnívám, že by v zákoně měla být písemná forma obligatorně stanovena pro upevnění právní jistoty účastníků a také pro usnadnění důkazní situace při případném sporu. V závěru této kapitoly jsem se pokusila o vymezení rozdílů smlouvy o úvěru a ostatních smluv, na základě kterých také dochází k přenechání věcí (zejména smlouvy o půjčce), neboť považuji za důležité je od sebe odlišovat, aby nedocházelo k jejich záměně. Z porovnání smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce vyplynulo, že některých cílů je možné dosáhnout jen na základě jednoho ze smluvních typů. Např. jen smlouva o půjčce umožňuje poskytnutí jiných druhově určených věcí, než jsou peníze nebo bezúročné poskytnutí peněžních prostředků. Naproti tomu smlouvou o úvěru lze dosáhnout např. toho, že budou dlužníkovi poskytnuty peněžní prostředky nikoli jednorázově, nýbrž postupně nebo nikoli v konkrétní částce, ale jen do určité výše podle jeho potřeby. Jak jsem již výše zmínila, je třeba tyto dva smluvní typy od sebe odlišovat. Problém při posuzování jejich právní povahy v závislosti na ujednání placení úroků může však vyvstat hlavně v souvislosti s dluh zajistit tím, že pro platné uzavření těchto smluv není zákonem vyžadována písemná formak dlužníku přistoupí třetí osoba, která bude věřiteli svým majetkem odpovídat za zajišťovaný dluh – toho lze v soukromopráv- ní oblasti dosáhnout buďto prostřednic- tvím institutu ručení, finanční záruky nebo přistoupením k dluhu; (e) Jistotu je možné poskytnout zřízením zástavního práva. Dle mého názoru by zde tedy bylo vhodnéNení-li toho dlužník schopen, aby zákonodárce písemnou formu stanovildá jistotu způsobilým ručitelem. I z bankovní praxe vyplýváZákon stanoví vyvratitelnou domněnku, že banky vždy preferují způsobilým ručitelem je osoba, která může být žalována v tuzemsku a která má vhodný majetek; (f) Kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestli- že dlužník věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Nepřijme-li věřitel ručitele, nemůže po něm nic žádat. Ručitelské prohlášení vyžaduje písemnou formu smlouvy o úvěruformu; (g) Věřitel může požadovat splnění na ručiteli až poté, co dlužník nesplnil ani v přiměřené lhůtě dluh, ačkoliv k tomu byl věřitelem písemně vyzván. Je to nesporná výhoda při případném řešení soudních sporů s klienty.Na rozdíl od finanční záruky není možné nastoupit na ručitele, aniž by věřitel nejdříve požadoval zaplace- ní dluhu po dlužníkovi. Výjimkou je situace, kdy věřitel výzvu nemůže uskutečnit nebo je nepochybné, že dlužník dluh nesplní, například proto, že věřiteli sdělil, že dluh není ochoten nebo schopen splnit; (h) Finanční záruka vzniká prohlášením vý- stavce v záruční listině, že uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky, nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh, anebo splní-li se jiné podmínky urče- né v záruční listině. Záruční listina vyžaduje písemnou formu. Hlavním rozdílem oproti prostému ručení je skutečnost, že výstavce ručí za splnění zajištěného dluhu do výše a jen za podmínek uvedených v záruční listině. Výstavce může vůči věřiteli uplatnit pouze takové námitky, jejichž uplatnění záruční listina připouští; (i) Dohodou uzavřenou mezi věřitelem a třetí osobou může tato osoba přistoupit k dluhu vedle původního dlužníka jako nový dlužník. Nový a původní dlužník jsou vůči věřiteli zavázání společně a nerozdílně. Souhlasu původního dlužníka k přistoupení k dluhu není třeba;

Shrnutí. Účelem této kapitoly bylo seznámit Diplomová práce na téma Smlouva o běžném účtu a vkladovém účtu se zejména zaměřuje na rozpracování právní úpravy smluv obsaženou v obchodním zákoníku s přihlédnutím k všeobecným obchodním podmínkám a dalším souvisejícím zákonům. Po historicko-právním vymezením smluv a rozpracování právní úpravou teorie budou uvedené skutečnosti (závěry) aplikovány v praxi při porovnání sazebníků čtyř bank, jež jsou zaměřeny na běžné účty určené pro soukromé účely. V průběhu práce by mělo být odpovězeno na otázku, do jaké míry jsou smlouvy o úvěruúčtech ovlivňovány úpravou obsaženou v zákonech a do jaké míry jsou utvářeny vůlí stran, zejména bankou a jejími obchodními podmínkami. Ke zpracování jsem si vybrala základní okruhy této problematikyPráce je z důvodu přehlednosti rozdělena do šesti kapitol. Nejprve jsem První vymezuje pojmy související s danou problematikou, vývoj právní úpravy od poslední novely hospodářského zákoníku po současnost a zmiňuje se tedy zabývala způsoby vzniku příslušné smlouvy, přičemž jsem se zaměřila na části, které smlouva i o úvěru musí bezpodmínečně obsahovat (tzv. podstatné části smlouvy) a na další ujednáníinstituci, která se ve smlouvě o úvěru vyskytovat mohou, ale nemusí (tzvzabezpečuje pojištění vkladů na běžných a vkladových účtech. ostatní části smlouvy), Druhá a to včetně rozboru obchodních podmínek. Dále jsem se věnovala průběhu smluvních vztahů a poté jsem přešla k úpravě zániku předmětné smlouvy. Smlouva o úvěru sice může zaniknout na základě obecných právních důvodů zániku smluv, ale vzhledem k tomu, že ObchZ se ve svých ustanoveních, která se týkají třetí kapitola analyzují základní ustanovení smlouvy o úvěru, zmiňuje pouze o výpovědi a o možnosti odstoupit od smlouvy, zabývala jsem se pouze těmito způsoby zániku. V této souvislosti bych chtěla upozornit na to, že zákon neukládá, aby byla výpověď učiněna písemnou formou. Podle některých autorů lze sice tento požadavek dovodit z dikce „doruční výpovědi“, nicméně se domnívám, že by v zákoně měla být písemná forma obligatorně stanovena pro upevnění právní jistoty účastníků a také pro usnadnění důkazní situace při případném sporu. V závěru této kapitoly jsem se pokusila o vymezení rozdílů smlouvy o úvěru a ostatních smluv, na základě kterých také dochází k přenechání věcí (zejména smlouvy o půjčce), neboť považuji za důležité je od sebe odlišovat, aby nedocházelo k jejich záměně. Z porovnání smlouvy o úvěru běžném účtu a smlouvy o půjčce vyplynulovkladovém účtu, že některých cílů od kterých se smluvní strany nemohou odchýlit. Práva a povinnosti smluvních stran včetně zahrnutí problematiky bankovních poplatků jsou obsahem čtvrté kapitoly. Pátá charakterizuje zánik smluv o účtech jak ze strany majitele účtu, tak ze strany banky a jeho následky. Pozornost bude taktéž věnována otázce trvání závazkového vztahu vzniklého ze smluv v případě smrti majitele účtu. Závěrečná kapitola je možné dosáhnout jen rozdělena na základě jednoho ze smluvních typůdvě části. Např. jen smlouva o půjčce umožňuje poskytnutí jiných druhově určených věcí, než jsou peníze nebo bezúročné poskytnutí peněžních prostředků. Naproti tomu První je zpracována v teoretickém smyslu a snaží se shrnou základní rozdíly mezi smlouvou o úvěru lze dosáhnout napřběžném účtu a smlouvou o vkladovém účtu. tohoDruhá část porovnává běžné účty určené pro fyzické osoby nepodnikatele z hlediska výše měsíčního poplatku a dalších poplatků za poskytnuté služby. Zde je také poukázáno na rozdílnou úpravu smluv v případě jejího uzavření fyzickou osobou pro soukromé účely, že budou dlužníkovi poskytnuty peněžní prostředky nikoli jednorázově, nýbrž postupně fyzickou osobou – podnikatelem nebo nikoli v konkrétní částce, ale jen do určité výše podle jeho potřeby. Jak jsem již výše zmínila, je třeba tyto dva smluvní typy od sebe odlišovat. Problém při posuzování jejich právní povahy v závislosti na ujednání placení úroků může však vyvstat hlavně v souvislosti s tím, že pro platné uzavření těchto smluv není zákonem vyžadována písemná forma. Dle mého názoru by zde tedy bylo vhodné, aby zákonodárce písemnou formu stanovil. I z bankovní praxe vyplývá, že banky vždy preferují písemnou formu smlouvy o úvěru. Je to nesporná výhoda při případném řešení soudních sporů s klientyprávnickou osobou.

Shrnutí. Účelem této kapitoly bylo seznámit se Jak vyplývá z výše uvedeného, lze konstato- vat, že převod výrobního programu akciové spo- lečnosti na dceřiné společnosti lze v zásadě pro- vést převodem jednotlivých movitých věcí na dceřinou společnost a pronájmem (nikoli koupí) jednotlivých zařízení touto dceřinou společností od své mateřské společnosti. Převáděný maje- tek ovšem ve svém souhrnu nesmí naplňovat znaky podniku či jeho části. S tímto způsobem jsou však spojena zejména následující rizika: – s právní úpravou smlouvy o úvěrunejvětší pravděpodobností nelze převést práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních poměrů; s každým zaměstnancem by tedy nej- prve musel být rozvázán ze strany akciové spo- lečnosti pracovní poměr a uzavřen nový pracovní poměr s dceřinou společností. Ke zpracování jsem si vybrala základní okruhy této problematikyS tímto postu- pem, který vyžaduje jistou kooperaci ze strany zaměstnanců akciové společnosti, jsou však sa- mozřejmě spojena určitá rizika, spočívající ze- jména v tom, že zaměstnanci by mohli souhlas s faktickou změnou zaměstnavatele podmiňovat splněním nejrůznějších požadavků; – při tomto způsobu převodu výrobního pro- gramu nelze bez souhlasu věřitele postoupit zá- vazky akciové společnosti na dceřiné společ- nosti. Nejprve jsem se tedy zabývala způsoby vzniku příslušné smlouvy, přičemž jsem se zaměřila na části, které smlouva o úvěru musí bezpodmínečně obsahovat (tzv. podstatné části smlouvy) a na další ujednání, která se ve smlouvě o úvěru vyskytovat mohou, ale nemusí (tzv. ostatní části smlouvy), a to včetně rozboru obchodních podmínek. Dále jsem se věnovala průběhu smluvních vztahů a poté jsem přešla k úpravě zániku předmětné smlouvy. Smlouva o úvěru sice může zaniknout V případě převodu výrobního programu spo- lečnosti na základě obecných právních důvodů zániku smluvněkolika různých smluv by tento uvedený postup mohl být za určitých okol- ností shledán jako obcházení zákona, ale vzhledem k tomu, že ObchZ se ve svých ustanoveních, která se týkají smlouvy zejména ustanovení obchodního zákoníku o úvěru, zmiňuje pouze o výpovědi prodeji pod- niku či jeho části a o možnosti odstoupit od smlouvy, zabývala jsem se pouze těmito způsoby zánikunutnosti jeho schválení valnou hromadou. V této souvislosti bych chtěla upozornit na to, že zákon neukládá, aby Toto riziko přichází v úvahu zejména pokud by převáděný majetek mohl být považován za podnik či jeho část. Důsledkem by byla výpověď učiněna písemnou formou. Podle některých autorů lze sice tento požadavek dovodit z dikce „doruční výpovědi“, nicméně se domnívám, že by v zákoně měla být písemná forma obligatorně stanovena pro upevnění právní jistoty účastníků a také pro usnadnění důkazní situace při případném sporu. V závěru této kapitoly jsem se pokusila o vymezení rozdílů smlouvy o úvěru a ostatních smluv, na základě kterých také dochází k přenechání věcí (zejména smlouvy o půjčce), neboť považuji za důležité je od sebe odlišovat, aby nedocházelo k jejich záměně. Z porovnání smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce vyplynulo, že některých cílů je možné dosáhnout jen na základě jednoho ze smluvních typů. Např. jen smlouva o půjčce umožňuje poskytnutí jiných druhově určených věcí, než jsou peníze nebo bezúročné poskytnutí peněžních prostředků. Naproti tomu smlouvou o úvěru lze dosáhnout např. toho, že budou dlužníkovi poskytnuty peněžní prostředky nikoli jednorázově, nýbrž postupně nebo nikoli v konkrétní částce, ale jen do určité výše podle jeho potřeby. Jak jsem již výše zmínila, je třeba tyto dva smluvní typy od sebe odlišovat. Problém při posuzování jejich právní povahy v závislosti na ujednání placení úroků může však vyvstat hlavně v souvislosti ne- platnost takových smluv s tím, že pro platné uzavření těchto smluv není zákonem vyžadována písemná formase jedná o ne- platnost absolutní. Dle mého názoru U soudu by zde tedy bylo vhodnétuto neplatnost mohly uplatnit odpovídajícími určovacími žaloba- mi veškeré osoby, aby zákonodárce písemnou formu stanovilkteré by prokázaly právní zá- jem, zejména jednotliví akcionáři zúčastněných společností. I z bankovní praxe vyplýváVarianta prodeje podniku či jeho části je zdlou- havější a nákladnější, neboť při prodeji části pod- niku je třeba přesně dodržet postup stanovený v obchodním zákoníku (srov. výše bod 2). Mezi ri- ▇▇▇▇ spojená s tímto způsobem patří zejména mož- né „obstrukce“ ze strany minoritních akcionářů při schvalování prodeje podniku či jeho části na valné hromadě, popř. napadání platnosti usnesení valné hromady soudními žalobami. Závěrem lze konstatovat, že banky posouzení, zda je přípustný převod výrobního programu společ- nosti na základě několika různých smluv, závisí hlavně na konkrétních okolnostech daného pří- padu, nelze se tedy jednoznačně přiklonit k jed- nomu či druhému názoru. Toto je ovšem rada, která naše klienty ne vždy preferují písemnou formu smlouvy o úvěru. Je to nesporná výhoda při případném řešení soudních sporů s klientyuspokojí.

Shrnutí. Účelem této kapitoly Stanovení vstupních a zůstatkových cen částečně vyřazovaného majetku by bylo seznámit se zejména závislé na možnosti přiřazení TZ k ne/vyřazované části majetku. Přičemž pokud by bylo v daném zdaňovacím období provedeno technické zhodnocení a toto TZ by z části bylo provedeno i na vyřazované části majetku, nebyla by část technického zhodnocení příslušná vyřazované části v daném zdaňovacím období vůbec odepisována. Účetní zachycení technického zhodnocení bude standardní, tj. technické zhodnocení zvyšuje účetní pořizovací i zůstatkovou cenu majetku. Následně bude provedeno částečné vyřazení, jehož účetní zachycení bude shodné s právní úpravou smlouvy o úvěrubodem 2.1 – viz ČÚS 013, bod 3.7., který při částečné likvidaci jednotlivého dlouhodobého hmotného majetku doporučuje stanovit míru odepsanosti vyřazené části majetku shodně s mírou odepsanosti původního majetku. Ke zpracování jsem si vybrala základní okruhy této problematikyToto je stanoveno bez ohledu na fakt, zda k tomuto částečnému vyřazení dojde v rámci stejného zdaňovacího období, ve kterém je provedeno technické zhodnocení tohoto majetku. Nejprve jsem se Zde je tedy zabývala způsoby vzniku příslušné smlouvyzřejmé, přičemž jsem se zaměřila že dochází k rozdílnému zachycení v účetnictví a daních z příjmů: • účetnictví - technické zhodnocení ovlivní konkrétní majetek, na částikterém je provedeno, které smlouva o úvěru musí bezpodmínečně obsahovat (tzvokamžitě a tudíž v účetnictví by míra odepsanosti tohoto technického zhodnocení - při jeho následném vyřazení – měla být shodná s mírou odepsanosti celého majetku, bez ohledu na fakt, zda k tomuto vyřazení dojde v rámci stejného zdaňovacího období a zda TZ přímo ovlivnilo vyřazovanou část majetku. podstatné části smlouvy) • daně z příjmů – technické zhodnocení ovlivní konkrétní majetek, na kterém je provedeno, sice okamžitě, ale daňové odpisy jsou kalkulovány dle stavu ke konci zdaňovacího období a na další ujednánítudíž část technického zhodnocení, která se je vyřazena ve smlouvě o úvěru vyskytovat mohoustejném zdaňovacím období, ale nemusí (tzvby neměla být daňově odepisována a její míra odepsanosti tak není shodná s mírou odepsanosti celého majetku. ostatní části smlouvy), Stanovení odpisů by bylo při této variantě shodné jako v případě částečného vyřazení majetku a to včetně rozboru obchodních podmínek. Dále jsem se věnovala průběhu smluvních vztahů a poté jsem přešla k úpravě zániku předmětné smlouvy. Smlouva o úvěru sice může zaniknout na základě obecných právních důvodů zániku smluv, ale vzhledem k tomu, že ObchZ se ve svých ustanoveních, která se týkají smlouvy o úvěru, zmiňuje pouze o výpovědi a o možnosti odstoupit od smlouvy, zabývala jsem se pouze těmito způsoby zániku. V této souvislosti bych chtěla upozornit na to, že zákon neukládá, aby byla výpověď učiněna písemnou formou. Podle některých autorů lze sice tento požadavek dovodit z dikce „doruční výpovědi“, nicméně se domnívám, že by následného technické zhodnocení popsaném v zákoně měla být písemná forma obligatorně stanovena pro upevnění právní jistoty účastníků a také pro usnadnění důkazní situace při případném sporu. V závěru této kapitoly jsem se pokusila o vymezení rozdílů smlouvy o úvěru a ostatních smluv, na základě kterých také dochází k přenechání věcí (zejména smlouvy o půjčce), neboť považuji za důležité je od sebe odlišovat, aby nedocházelo k jejich záměně. Z porovnání smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce vyplynulo, že některých cílů je možné dosáhnout jen na základě jednoho ze smluvních typů. Např. jen smlouva o půjčce umožňuje poskytnutí jiných druhově určených věcí, než jsou peníze nebo bezúročné poskytnutí peněžních prostředků. Naproti tomu smlouvou o úvěru lze dosáhnout např. toho, že budou dlužníkovi poskytnuty peněžní prostředky nikoli jednorázově, nýbrž postupně nebo nikoli v konkrétní částce, ale jen do určité výše podle jeho potřeby. Jak jsem již výše zmínila, je třeba tyto dva smluvní typy od sebe odlišovat. Problém při posuzování jejich právní povahy v závislosti na ujednání placení úroků může však vyvstat hlavně v souvislosti s tím, že pro platné uzavření těchto smluv není zákonem vyžadována písemná forma. Dle mého názoru by zde tedy bylo vhodné, aby zákonodárce písemnou formu stanovil. I z bankovní praxe vyplývá, že banky vždy preferují písemnou formu smlouvy o úvěru. Je to nesporná výhoda při případném řešení soudních sporů s klientybodě 2.2.1 výše.

Shrnutí. Účelem této kapitoly bylo seznámit se zejména s právní úpravou smlouvy u standardních smluvních vztahů není pochyb o úvěru. Ke zpracování jsem si vybrala základní okruhy této problematiky. Nejprve jsem se tedy zabývala způsoby vzniku příslušné existenci VZ – standardní nákup, běžné stavební práce v případě takových prvků smlouvy, přičemž jsem se zaměřila na částikteré nejsou zcela běžné je potřeba zvážit, jakým způsobem dochází k toku finančních prostředků podstatný je také úmysl zadavatele ZZVZ důsledně rozlišuje obecný pojem - zadavatel veřejný zadavatel Česká republika (organizační složky státu samostatnými zadavateli) Česká národní banka státní příspěvková organizace územní samosprávný celek nebo jeho příspěvková organizace založena nebo zřízena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které smlouva o úvěru musí bezpodmínečně obsahovat (tzv. podstatné části smlouvy) a na další ujednánínemají jiný veřejný zadavatel ji převážně financuje, může v ní uplatňovat rozhodující vliv nebo jmenuje nebo volí více než polovinu členů v jejím statutárním nebo kontrolním orgánu osoba, která se ve smlouvě o úvěru vyskytovat mohouzadává dotovanou nadlimitní nebo podlimitní VZ hrazenou z více než 50 % z veřejných rozpočtů (rozpočet veřejného zadavatele, ale nemusí rozpočtu EU, veřejného rozpočtu cizího státu) nebo pokud peněžní prostředky poskytnuté na veřejnou zakázku z těchto zdrojů přesahují 200 000 000 Kč. (tzv. ostatní části smlouvy), a to včetně rozboru obchodních podmínek. Dále jsem se věnovala průběhu smluvních vztahů a poté jsem přešla k úpravě zániku předmětné smlouvy. Smlouva o úvěru sice může zaniknout výjimka pro realizaci v zahraniční) zadává sektorovou zakázku zadává jiná osoba při výkonu relevantní činnosti na základě obecných právních důvodů zániku smluvzvláštního nebo výhradního práva přímý nebo nepřímý dominantní vliv veřejného zadavatele nezadává v PL plynárenství teplárenství elektroenergetika vodárenství poskytování služeb veřejnosti v oblasti železniční, ale vzhledem k tomutramvajové, že ObchZ se ve svých ustanoveníchtrolejbusové, veřejné autobusové nebo lanové dopravy provozování letišť pro letecké dopravce nebo přístavů, přístavišť nebo překladišť pro námořní dopravce a dopravce na vnitrozemských vodních cestách poskytování poštovních služeb těžba ropy nebo zemního plynu průzkumu nebo těžby uhlí nebo jiných tuhých paliv osoba, která se týkají smlouvy o úvěruzahájila zadávací řízení, zmiňuje pouze o výpovědi a o možnosti odstoupit od smlouvy, zabývala jsem se pouze těmito způsoby zánikuaniž by měla povinnost ZŘ konat (možnost zrušit ZŘ) VZP ČEZ soukromá SŠ náboženská obec správce obecních bytů vlastněný obcí PO zřízená za účelem generování zisku a.s. V této souvislosti bych chtěla upozornit na to, že zákon neukládá, aby byla výpověď učiněna písemnou formou. Podle některých autorů lze sice tento požadavek dovodit z dikce „doruční výpovědi“, nicméně se domnívám, že by v zákoně měla být písemná forma obligatorně stanovena pro upevnění právní jistoty účastníků a také pro usnadnění důkazní situace při případném sporu. V závěru této kapitoly jsem se pokusila o vymezení rozdílů smlouvy o úvěru a ostatních smluv, na základě kterých také dochází k přenechání věcí (zejména smlouvy o půjčce), neboť považuji pořízená za důležité je od sebe odlišovat, aby nedocházelo k jejich záměně. Z porovnání smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce vyplynulo, že některých cílů je možné dosáhnout jen na základě jednoho ze smluvních typů. Např. jen smlouva o půjčce umožňuje poskytnutí jiných druhově určených věcí, než jsou peníze nebo bezúročné poskytnutí peněžních prostředků. Naproti tomu smlouvou o úvěru lze dosáhnout např. toho, že budou dlužníkovi poskytnuty peněžní prostředky nikoli jednorázově, nýbrž postupně nebo nikoli v konkrétní částce, ale jen do určité výše podle jeho potřeby. Jak jsem již výše zmínila, je třeba tyto dva smluvní typy od sebe odlišovat. Problém při posuzování jejich právní povahy v závislosti na ujednání placení úroků může však vyvstat hlavně v souvislosti s tím, že pro platné uzavření těchto smluv není zákonem vyžadována písemná forma. Dle mého názoru by zde tedy bylo vhodné, aby zákonodárce písemnou formu stanovil. I z bankovní praxe vyplývá, že banky vždy preferují písemnou formu smlouvy o úvěru. Je to nesporná výhoda při případném řešení soudních sporů s klienty.účelem generování zisku

Shrnutí. Účelem této kapitoly bylo seznámit Závěrečná pasáž mojí práce se zejména s věnovala právní úpravou úpravě smlouvy o úvěrusmlouvě budoucí v nově přijatém soukromoprávním kodexu. Ke zpracování jsem si vybrala základní okruhy této problematikyNový občanský zákoník přebírá s určitými modifikacemi normativní konstrukci smlouvy o uzavření budoucí smlouvy v platném obchodním zákoníku. Nejprve jsem se tedy zabývala způsoby vzniku příslušné smlouvy, přičemž jsem se zaměřila na části, které smlouva o úvěru musí bezpodmínečně obsahovat (tzvZávazek uzavřít budoucí smlouvu může být stejně jako v úpravě občanského a obchodního zákoníku ujednán jako jednostranný nebo oboustranný. podstatné části smlouvy) a na další ujednáníV předběžné smlouvě je nutné ujednat, která strana má postavení oprávněné strany a která je zavázanou anebo ujednat, který účastník převzal kontraktační povinnost. Podle nového občanského zákoníku musí být obsah budoucí smlouvy určen alespoň obecným způsobem. Obchodní zákoník v tomto ohledu vyžaduje určení předmětu plnění realizační smlouvy alespoň obecným způsobem. Racionální interpretace v obou zákonících by měla být chápána spíše tak, že se ve vyžaduje určit předmět závazku alespoň obecným způsobem. Ve smlouvě o úvěru vyskytovat mohousmlouvě budoucí je také nutné dohodnout dobu, ale nemusí (tzvkdy oprávněný vyzve zavázaného k uzavření budoucí smlouvy a ujednat, do kdy bude uzavřena budoucí smlouva. ostatní části smlouvy), Formální náležitostí předběžné smlouvy upravené občanským a to včetně rozboru obchodních podmínek. Dále jsem se věnovala průběhu smluvních vztahů a poté jsem přešla k úpravě zániku předmětné smlouvy. Smlouva o úvěru sice může zaniknout na základě obecných právních důvodů zániku smluv, ale vzhledem k tomu, že ObchZ se ve svých ustanoveních, která se týkají smlouvy o úvěru, zmiňuje pouze o výpovědi a o možnosti odstoupit od smlouvy, zabývala jsem se pouze těmito způsoby zániku. V této souvislosti bych chtěla upozornit na to, že zákon neukládá, aby byla výpověď učiněna písemnou formou. Podle některých autorů lze sice tento požadavek dovodit z dikce „doruční výpovědi“, nicméně se domnívám, že by v zákoně měla být písemná forma obligatorně stanovena pro upevnění právní jistoty účastníků a také pro usnadnění důkazní situace při případném sporu. V závěru této kapitoly jsem se pokusila o vymezení rozdílů smlouvy o úvěru a ostatních smluv, na základě kterých také dochází k přenechání věcí (zejména smlouvy o půjčce), neboť považuji za důležité obchodním zákoníkem je od sebe odlišovat, aby nedocházelo k jejich záměně. Z porovnání smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce vyplynulo, že některých cílů je možné dosáhnout jen na základě jednoho ze smluvních typů. Např. jen smlouva o půjčce umožňuje poskytnutí jiných druhově určených věcí, než jsou peníze nebo bezúročné poskytnutí peněžních prostředků. Naproti tomu smlouvou o úvěru lze dosáhnout např. toho, že budou dlužníkovi poskytnuty peněžní prostředky nikoli jednorázově, nýbrž postupně nebo nikoli v konkrétní částce, ale jen do určité výše podle jeho potřeby. Jak jsem již výše zmínila, je třeba tyto dva smluvní typy od sebe odlišovat. Problém při posuzování jejich právní povahy v závislosti na ujednání placení úroků může však vyvstat hlavně v souvislosti s tím, že pro platné uzavření těchto smluv není zákonem vyžadována písemná forma. Dle V případě nového občanského zákoníku se však zákonodárce od požadavku písemné formy odklonil, neboť především nemá v úmyslu ztěžovat a omezovat právní styk soukromých osob. Domnívám se, že lze přijmout úvahu zákonodárce, podle které je především věcí smluvních stran a jejich autonomie vůle, zda si možné důkazní riziko uvědomí a zhodnotí jej a následně do tohoto rizika vstoupí či nevstoupí. V případech, kde plnění ze smlouvy odpovídá značnému významu či hodnoty, lze smluvním stranám doporučit, aby smlouvu o smlouvě budoucí uzavřely v písemné formě. Právní následky nesplnění povinnosti zavázaného uzavřít budoucí smlouvu jsou v novém občanském zákoníku ve srovnání s obchodněprávní úpravou částečně modifikovány. Oprávněný má právo požadovat, aby byl obsah budoucí smlouvy určen soudem nebo smlouvou určenou osobou a tohle právo se promlčí uplynutím jednoho roku od doby, kdy měla být uzavřena realizační smlouva. Výslovné zakotvení promlčecí povahy této jednoroční lhůty v novém občanském zákoníku je podle mého názoru by zde tedy bylo vhodnévelmi vhodným řešením. Shodně s obchodněprávním zněním závazek uzavřít budoucí smlouvu zanikne, aby zákonodárce písemnou formu stanovilpokud oprávněný nevyzve včas zavázaného k uzavření budoucí smlouvy. I z bankovní praxe vyplýváPředběžná smlouva je tradičně uzavírána s klauzulí rebus sic stantibus a v případě podstatné změny poměrů tak závazek uzavřít budoucí smlouvu zanikne vlastní změnou poměrů přímo ze zákona. Převzetí této občanskoprávní konstrukce je podle mého názoru přínosným řešením, že banky vždy preferují písemnou formu smlouvy o úvěru. Je to nesporná výhoda při případném řešení soudních sporů neboť je v souladu s klientypravým smyslem clausule rebus sic stantibus.